Cerkosporioza
Cerkosporiová skvrnitost listů je houbová choroba. Je způsobená patogenem Cercospora berticola Sacc.. Cerkosporioza je choroba listů cukrové řepy celosvětově s nejvyšším dopadem. Vysoká vlhkost a teplé počasí podporují šíření těchto listových skvrn.
Skvrnatička řepná (Cercospora) přežívá na napadených rostlinných zbytcích v půdě. Mycelium podobné sklerociím může přežívat až dva roky a vytvářet na jaře konidie, které vyvolávají počáteční infekci. Houbové spory se šíří větrem a kapkami deště. Při infekci pronikají hyfy vytvořené spórami hub přes průduchy listových buněk. Houba roste nadále v tkáni rostliny a vytváří mycelium.
Ve světle šedé vnitřní oblasti skvrny lze rozpoznat tmavé tečky (konidiofory) typické pro houbu Cercospora beticola. Na koncích konidioforů vyčnívají světlé oddělitelné konidie. Ty slouží k dalšímu šíření houby v porostu pomocí větru a vody. Při dosednutí na list vyklíčí a vytvoří hyfy, které pronikají dovnitř listu listovými průduchy. Hyfy houby si pak razí cestu mezi buňkami rostliny. Pomocí příchytných mycelárních vláken, tzv. „haustorií“ pronikají do buněk. Buněčná šťáva zásobuje houbu živinami. V dalším průběhu choroby buňky odumírají a listová tkáň nekrotizuje. Vnitřní oblast skvrny cerkospory je ohraničena tmavě červeným až hnědým lemováním. (Schéma)
Nejpříznivější podmínky pro tvorbu konidií a následnou infekci houbou je teplé a vlhké počasí: optimální teploty jsou mezi 25 a 30 °C a vzdušná vlhkost až 100 %. Růst a šíření je však rovněž možné již při teplotách v rozmezí 6 až 35 °C a vlhkosti > 91 %.
Choroba se vyskytuje v souladu se svými požadavky na klima pravidelně v typických řepařských oblastech ČR na tmavých záhřevných půdách, a to především v nížinách řek (např. Morava, Labe, Dyje, Opavice a jejich přítocích). V jiných regionech lze silnější napadení pozorovat v teplejších letech nebo ve speciálních krajinných polohách, jejichž mikroklima vývoj houby podporuje.
Větevnatka řepná (Ramularia beticola)
Listová skvrnitost řepy způsobené patogenem Ramularia je rovněž houbová choroba. Ramularia se v České republice vyskytuje vzácněji, spíše v chladnější okrajových oblastech pěstování cukrové řepy.
Původcem listové skvrnitosti řepy Ramularia je houba Ramularia beticola Fautr. et Lamb. Skvrny Ramularia lze někdy, zpravidla na počátku výskytu, poměrně snadno zaměnit se skvrnami cerkospory. Skvrny Ramularia jsou však celkově větší a světlejší, spíše hranaté než okrouhlé. Bezpečným rozlišovacím znakem je barva konidioforů (nosičů konidií), které jsou viditelné jako tečky nebo vyvýšeniny v listové skvrně: skvrna Ramularia má na rozdíl od černých nosičů skvrn cercospory světlé nosiče konidií. Střed největších ramuláriových skvrn praská a láme se a později vypadává. Optimální teplota a vlhkost pro vývoj Ramularia jsou nižší než u cerkosporové skvrnitosti řepy. Pro výskyt Ramularia jsou příznivé teploty mezi 16 a 20 °C a vzdušná vlhkost okolo 70 %.
Choroba se v České republice vyskytuje častěji v pozdním chladném létě a na podzim, kdy lze na jednom listu současně nacházet jak skvrny Cercospora tak i skvrny Ramularia. Smíšené infekce Cercospora, Ramularia, padlí a rzi lze také pozorovat častěji na podzim.
Padlí řepné (Erysiphe betae)
Padlí řepné je houbová choroba rostlin. Patogenem je Erysiphe betae. Houba je pozorována ve všech oblastech pěstování cukrové řepy po celém světě. Zvláštní význam má zejména v oblastech se suchým a teplým podnebím.
Padlí řepné, Erysiphe betae, tvoří povrchové mycelium ze šedobílých konidií. Hyfy pronikají do epidermálních buněk a ukotvují mycelium na listu pomocí haustorií. Houba se tímto způsobem zásobuje živinami. (Schéma) Mycelium je zpočátku vnímáno na povrchu listů jako jemná pavučina. V průběhu vývoje se list jeví, jako by byl posypaný moukou. Bílošedý povlak lze z listu setřít či smýt. Silný déšť houbu z listu smývá a rostlina dál asimiluje.
Na rozdíl od cerkospory nezpůsobuje padlí odumírání (nekrotizaci) buněk a tkání rostliny. Snížení výnosu je způsobeno parazitickým způsobem života této houby. Konidie houby se v porostu šíří prouděním větru.
Výskyt a šíření padlí řepného je na rozdíl od cerkosporové listové skvrnitosti řepy podporován suchým, teplým počasím. Napadení padlím řepným může způsobit stejně vysoké kvalitativní ztráty výnosu jako napadení cerkosporou. Časné napadení v červenci musí být ošetřeno podle prahové hodnoty napadení. Porosty je nutné kontrolovat až do konce srpna.
Rez řepná (Uromyces betae)
Rez řepná je houbová choroba rostlin. Je vyvolána patogenem Uromyces betae. Rez řepná je v České republice u cukrovky pozorována spíše zřídka nebo vůbec. Toto může být dáno plnou fungicidní clonou proti Cerkosporioze. Pokud se choroba vyskytne objevuje se zpravidla pak od brzkého podzimu. Někdy dochází k časnému napadení již v červenci. Speciální požadavky houby na klimatické podmínky do značné míry omezují nebo podporují její výskyt a šíření. Proto se může někdy při pěstování řepy vyskytnout neobvykle významný „rzivý rok“.
Houba přežívá pomocí „zimních spor“ na posklizňových zbytcích listů v půdě. Na jaře vyklíčí „zimní výtrusy“ – tzv. teleutospory a vytvářejí se bazidiospory, které infikují rostliny řepy. Nedochází ke změně hostitele. Na spodní straně listů se tvoří ložiska spor (aecidia). V nich vytvářené aecidiospory, jarní výtrusy, tvoří na listech řepy rezavě červené kupky, podle jejichž barvy byla choroba nazvána. V těchto ložiscích spor se tvoří rezavě červené uredospory „letní výtrusy“. Když kupky prasknou, vylétají z nich spory v podobě rezavě červeného prášku. Optimální pro jejich vývoj je vysoká vzdušná vlhkost a teploty v rozmezí 10 až 22 °C. Vyšší teploty působí kontraproduktivně. Na podzim se z uredospor tvoří opět tmavší ložiska teleutospor – „zimních výtrusů“.
Choroba se vyskytuje především za chladnějšího a vlhčího počasí. Proto jsou skvrny rzi řepné poměrně časté zejména na podzim. Obvykle se při pěstování řepy vyskytují v kombinaci s padlím nebo ramulariovou listovou skvrnitostí řepy. Škodlivý účinek samotné choroby je obvykle zanedbatelný. Spory se šíří větrem, chorobu však v porostu mohou šířit také srážky nebo přejezdy techniky.
SBR (syndrom nízké cukernatosti)
„Syndrom basse richesse“ (SBR) se označuje v češtině jako „syndrom nízké cukernatosti“. Choroba je přenášena křísem Žilnatkou rákosní (Pentastiridius leporinus), která infikuje rostlinu přenosem komplexu bakteriálních patogenů. Ztráty na výnosu mohou být i velmi významné.
Choroba SBR byla poprvé pozorována v roce 1990 ve francouzském Burgundsku. Poté se dostala přes Švýcarsko do jižního Německa. Přenašečem této bakteriálního choroby je křís Žilnatka rákosní (Pentastiridius leporinus). Pokud je cukrová řepa infikována komplexem bakteriálních patogenů (proteobakterie a fytoplazmy), množí se tito původci choroby a ucpávají vodivá pletiva rostliny. Důsledkem toho je zhoršené hospodaření rostliny s živinami. Na listech se tvoří chlorózy a s postupující nemocí listy nakonec odumírají. Vytvářet nové listy (retrovegetovat) stojí cukrovou řepu velké množství energie, kterou musí získávat z již uložených zásobních látek - cukru.
Symptomy:
- Chlorózy na listech (žluté listy, zežloutnutí)
- Nekrózy listů (odumření listové tkáně)
- Odumírání celých listů
- Hnědnutí kořenových cévních svazků
- Rašení nových listů kopinatého tvaru
- Ztráty obsahu cukru v absolutní hodnotě až 5 %
- Snížení výnosu cukrové řepy
Možnosti ochrany:
- Insekticidy: Nejsou řešením, protože jejich účinnost je nižší než 50 %.
- Přerušení vývojového cyklu hmyzu / střídání plodin: Křísy se obvykle vyvíjejí v ozimé pšenici a odtud přelétají do polí cukrové řepy. Změna střídání plodin s ozimým žitem nebo ječmenem na místo ozimé pšenice by podle francouzských studií mohlo minimalizovat napadení až o 30 procent. Významným opatřením je i podzimní orba, která musí nahradit minimalizaci zpracování půdy na těchto postižených pozemcích.
- Tolerantní či odolné odrůdy: Při screeningu a polních pokusech s různými již schválenými odrůdami cukrové řepy byly zjištěny rozdíly v jejich citlivosti na SBR. Některé odrůdy vykazovaly tolerantní chování vůči této chorobě, takže v budoucnu lze doufat v úspěšnost díky cílenému výběru tolerantních genotypů.
